Bolívie je země zmáčknutá mezi Peru, Brazílii, Paraguay, Argentinu a Chile. Je většinou hornatá a kromě pláži tam nalezneme vše: vysoké hory, džungli, poušť, solné planiny i step.



Bolívii se neříká Tibet Jižní Ameriky pro nic za nic. Za prvé, celá země leží vysoko v horách, za druhé má největší procento původních obyvatel z celé Jižní Ameriky. Více než 50 procent obyvatel Bolívie jsou čistí Ameridianští potomci.


Politicky a sociálně na tom není Bolívie nejlépe. Je to nejchudší stát Jižní Ameriky, díky protidrogové válce vedené USA, nezaměstnanosti, špatné ekonomice a chudobě. Životní úroveň většiny Bolívijců je velice nízká: rozpadající se domy, špatná strava, nedostatečná hygiena a žádné vzdělání. 77 procent žen jsou negramotné. Z jednoho tisíce narozených dětí jich 57 zemře hned při porodu, ale bolívijské ženy to dohání vysokou porodností: 3.3 dítěte na jednu ženu.


Zmínil jsem se o tom, že více než polovina obyvatel jsou původní Ameridianské kmeny. To se mi na Bolívii moc líbí. Tradiční kultura je všudypřítomná. Ženy chodí oblékané dle tradičních zvyků: několik sukní, zástěra, pončo, vždy dva dlouhé copy, šátek a buřinka. Pokud není buřinka, tak nějaký jiný slušivý klobouček.

 

V Bolívii navštívím obrovskou solnou plošinu Salar de Uyuni, zříceniny starověké civilizace a podívám se do stříbrného dolu, kde se dodnes těží stříbro stejným způsobem, jako ve středověku.


Jestli jste mi v lednu záviděli, když byla v Evropě zima a já se slunil na asijských plážích, tak teď se karta obrátila. Totálně tu v Bolívii mrznu. Je tu těsně nad nulou, a to úplně všude. V restauracích, v obchodech i v hotelovém pokoji. Centrální topení sem zatím ještě nedorazilo, snad za 30 let. Když jsem jel autobusem z Argentiny na hranice s Bolívií, tak jsme měli na sklech z vnitřní strany rampouchy. Na takovou zimu nejsem po půl roce toulání po Asii zvyklý.