Cestování v Laosu není vůbec jednoduché a bez váhání tady prohlásím, že jsem nic horšího zatím nezažil. Nejzaostalejší země v Asii má jen 13 asfaltových silnic (2007). Hned po první cestě jsem pochopil, proč je jízdné v Laosu dražší než v sousedním Thajsku - odhaduji, že každých 14 dní musí mechanik vyměnit tlumiče a možná i jiné části podvozku.

 

 

Jíst před cestou se nevyplácí, jak mi při každé cestě potvrdily zvracející slečny. Chlapi to snášejí lépe, ale kontrují devčatům hlasitým pliváním na podlahu autobusu. Škoda, že tady nemůžu demonstrovat ty zvuky, které při tom vydávají.

 

Večer v restauraci si stežuji kamarádovi z Německa, že moje cesta z města Luang Nam Tha, která měla trvat 5 hodin, trvala 8 hodin - a to jsem byl rád, že jsme vůbec dojeli. On se na mě nechápavě podíval a řekl, že jeho cesta ze stejného města trvala 12 hodin, protože po cestě srazili malého chlapce a museli ho odvézt do nejbližší vesnice, kde byla alespoň lékárna. Počkali až se probral z bezvědomí, ošetřili ho a jelo se dál.

 

Ostatní přísedící u stolu se ihned přidali se svými historkami. Dva mladí amíci už svou cestu Laosem končili a bylo vidět, že toho zažili hodně. Při cestě ze severu srazili ve vesnici kluka, který si hrál na krajnici, a ten na místě zraněním podlehl. Asi po hodině čekání, jestli chlapec projeví známky života, se řidič zvedl, dal rodině všechny peníze, které vybral za jízdenky, a jelo se dál. Děti v Laosu to mají těžké. Když je nezajede auto, tak jim (v lepším případě) bomba utrhne končetinu, nebo zemřou na nějakou banální chorobu.

 

Já při cestování autobusem zažil jen pár defektů, přejeli jsme slepici a srazili vesnické prasátko. Dodnes ale nevím, proč s námi na cestě do Phonsavanu cestoval mladík s nabitým samopalem AK-47. Při každém zastavení autobusu, vyběhl jako první ven, nasadil zásobník a "prozkoumával terén". Naštěstí jsme jeho "služby" tentokrát nepotřebovali. Škoda, že neuměl anglicky, zeptal bych se ho, o co tu jde ...