Z nepálsko indického hraničního přechodu Belahiya jsem se potřeboval dostat do města Pokhara v centrálním Nepálu. Tentokrát jsem se už autobusu vyhnout nemohl.

Autobus značky TATA byl všemožně sešroubován, posvařován a zdrátován tak, aby držel pohromadě. Do cíle jsme dorazili jen díky pevné víře všech cestujících, kteří se během cesty nepřestávali modlit ke všem nepálským božstvům. Radoval jsem se, když nás v počáteční stanici nastoupilo jen 6. To bude super jízda, řekl jsem si. Spousta prostoru, pěkný výhled... hodně jsem se mýlil.

 

 

Po dvou hodinách už byl autobus narvaný k prasknutí a zbytek pasažérů cestovalo odvážně na střeše. Opět jsem pochopil, že čím více cestujících řidič nabere, tím více vydělá. V autobuse nechyběly kozy, kojenci, důchodci a sběračky čaje. Cesta Himalájí je velice klikatá, nahoru dolů, a asfalt kvalitou neoplývá. Přesvedčila se o tom starší paní, která brzy začala zvracet z okýnka a nenechala tak ve štychu těch 5 dětí co zvracely už dlouho před ní. No prostě zábava, kam se člověk podíval.

 

Do Pokhary jsem dorazil až ve 20 hod. večer a našel si ubytování v hotelu Cosmos za 200 rupii na noc. To jsem ještě nevěděl, že po probuzení uvidím přímo z okna pokoje nádherný vrchol Machapuchare (6.993 m) v celé jeho kráse. Ještě teď mi z té nádhery běhá mráz po zádech.