V Delhi jsem byl jen jeden den a už frčím vlakem do Gorakhpuru, odkud se autobusem dostanu do Nepálu.

 

Místenku ve spacím vlaku jsem si koupil přes internet dopředu, což se ukázalo jako rozumné - fronty na lístky jsou na celý den a musejí se kupovat i dva dny dopředu. Najít ten správný vlak byla na tak velkém nádraží těžká práce, ale povedlo se. O to víc potěšilo, když jsem na seznamu cestujících nalepeném na vagónu, našel svoje jméno.

V kupé se ke mě hlásil jistý Nepálec Narendra. Líbilo se mu, že jedu trekovat do Nepálu. Asi tak 6 hodin jsme si povídali, pak jsem únavou odpadnul a konečně usnul. Spánek netrval dlouho, protože Narendra chrápal jako dřevorubec - mlaskání na něj neplatilo (neumím mlaskat nepálsky).

Po 12 hodinách cesty už jsem hledal autobus na hranice s Nepálem, ale nakonec jsem skončil v přeplněném taxíku. Bylo to normální osobní auto, ale vlezlo se nás tam 8 - sedm dospěláků a jeden kojenec. Holt, čím více pasažérů, tím menší peníz.

Už jsem se těšil, že budu mít v pasu nepálské vízum, ale při přechodu hranic mě nikdo nezastavil, tak jsem prošel jen tak. Já to vízum fakt chtěl a měl jsem už nachystané peníze, ale vnucovat se jim nebudu. Uvidíme, jestli stejně lehce odejdu přes hranice z Nepálu do Indie. Jestli mě chytnou, tak to bude drahý.