Moje poslední zastávka na jižním ostrově Nového Zélandu byla rybářská vesnice Kaikoura. Vesnice se před 100 lety proslavila úspěšným lovem velryb. Dnes je tu největší atrakcí pozorování velryb, delfínů, tučňáků a tuleňů. Velryby a delfíny jsem už viděl, proto jsem se rozhodl podívat se zblízka na tuleně, kteří tu žijí volně na pobřeží.

 

Po třech hodinách chůze podél pobřeží jsem dorazil ke kolonii tuleňů. Zvířata se líně válela na kamenech a užívala si poslední podzimní slunce. Po cestě jsem narazil na ceduli varující před napadení tuleněm: Tuleň je nebezpečné zvíře! Nesahejte na tuleně, ani s ním nepokoušejte hýbat! Dodržujte bezpečný odstup 10 m! Tuleni jsou od přírody velice líní a v mnohem se podobají člověku.

 

Jsou to savci stejně jako my a srdce jim tluče 80 krat za minutu. Když se ovsem tuleň potápí a loví potravu, zpomalí tlukot svého srdce na 18 tepů za minutu, což mu dovolí zůstat pod vodou déle než 10 minut. Zjistil jsem, že když nedělám rychlé a trhavé pohyby, tak tuleně nevyplaším a můžu se k nim dostat docela blízko. Takto jsem se dostal k jednomu tuleni a pomalu si vedle něho sednul. Tiše jsem pozoroval jak chrápe, mlaská a jak mu tluče srdce. Tento 50 kg kousek si na mou přítomnost brzy zvyknul a dokonce mě nechal udělat pár fotek. Byla to nádherná scéna: jen já a tuleň, zvuk mořských vln, a nad hlavou nám kroužil albatros. Po asi 15 minutách strávených vedle tohoto zajímavého savce jsem se odebral nazpět a po cestě objevil ještě nejméně 50 dalších tuleňů.