Dostat se do nejlépe střežené památky Unesco celé Jižní Ameriky bez vstupenky, je určitě blíznivý nápad. Co mě k tomu vlastně vedlo? Copak jsem něměl na lístek, který stál 30 dolarů?

Třicet dolarů jsem měl, ale kvůli níže uvedeným podrazům jsem se rozhodl vejít do památky bez lístku:

  • Pokud chcete jít na Machu Picchu pěšky (přes Inka trail), musíte si místo na tůru rezervovat 6 měsíců dopředu. Proč? Trekingové agentury v Cuzcu skupují lístky měsíce dopředu, a potom je prodávají s několikanásobným profitem.
  • Pokud nemáte rezervované místo a chcete na Machu Picchu vyrazit sami z vesnice Aguas Calientes, musíte jet vlakem (dá se i komplikovaně místním autobusem + vlak + chůze). Jízda vlakem stojí 96 dolarů. Servis je tak předražený, že mnozí dobrodruzi volí cestu pěšky po kolejích.
  • Už jsem toho ve světě viděl hodně, ale málokterá památka byla tak předražená jako je Machu Picchu.

 

Všechny tyto okolnosti mě přivedly na myšlenku, vyrazit do města Inků zadarmo, chráněn přikrývkou noci. Miluji dobrodružství a nic lepšího mě v ten moment nenapadlo. Do Aguas Calientes jsem dorazil vlakem a ubytoval se v hostelu u řeky. Během dne jsem zjistil potřebné informace, kde a jak koupit vstupenku a jaká je standardní cesta turisty, který vyjede do památky autobusem. Strážci památky přijíždí na plac v 6 hod. ráno, takže tam musím být před šestou, abych se do památky dostal ještě před nimi. To znamená, že vyrazit musím už před 4 hodinou ranní.

 

Vstávám ve 3:15, do malého batohu dávám tmavé oblečení, foťák, svačinu a rezervních 30 doláčů, kdyby něco nevyšlo. Ve 3:30 jsem první turista, který si to šlape k jedinému mostu přes divokou řeku Urubamba. Je černo-černá tma, nikde ani živáčka. U mostu nastává první problém. Závora přes most je zavřená, hlídají ji dva hlídači. Oba sice spí, ale jeden leží přímo na zemi pod závorou. Proklouznout kolem něho a nevzbudit ho bude těžké. Nejhorší je, že cesta je štěrková a každý krok je dobře slyšet.

 

Potichu našlapuji a kráčím jako ninja pomalu k závoře. Kroky jsou ale trochu slyšet. Hlídač vesele chrápe a zatím o mě nemá ani potuchy. Už jsem asi 3 metry od něho a snažím se našlapovat jemně jako kočka při lovu. Teď to trochu zakřupalo a hlídač vyskakuje na nohy. Vzbudil jsem ho a stojím 2 metry od něho. Borec nechápe co tam dělám, ptá se mě kde mám lístek a proč jdu na Machu Picchu tak brzy.

 

Vysvětlování je to těžké. Dělám ze sebe blbce a předstírám, že jsem myslel, že si můžu vstupenku koupit až nahoře u vstupu do památky. Hlídač mi vysvětluje, že lístek si musím koupit ve vesnici Aguas Calientes, odkud také vyjíždí autobusy s turisty. Za jeho informace mu děkuji, obracím se na patě, a předstírám že se vracím do vesnice. Po 50ti metrech scházím dolů k řece a přemýšlím jak se dostat přes most, aby mě hlídači neviděli. Řeku přeplavávat nechci. Je úplná tma, voda je divoká a mokrým foťákem nic nenafotím. Přes most se musím dostat!

 

 

Podél řeky jdu pomalu pod most. Sem tam mi noha na kamenech uklouzne, takže mám trochu mokré tenisky. Voda pořádně hučí a moje kroky nejsou slyšet. Nejsem ani vidět, protože kolem vody rostou stromy a keře, které mi poskytují skrýš. Už jsem pod mostem a ve svitu měsíce si prohlížím jeho nosné prvky a možnosti úchytů. Když dojdu do místa, kde se most napojuje na břeh řeky, můžu vyskočit na jeho okraj a přeručkovat přes divokou řeku. Skáču, chytám se a pomalu ručkuji přes most. Nejsem vůbec vidět. Hlídači nemají ponětí, že jsem to nevzdal a pohybuji se jen 15 metrů od jejich střežené závory. Teď jsem asi v polovině mostu, pode mnou asi 4 metry výšky, dole hučí divoká řeka Urubamba. Kousek za polovinou mostu se vytáhnu nahoru a potichu kráčím přes zbytek délky mostu. Teď si opravdu připadám jako James Bond. Když už jsem na konci mostu, podívám se naposledy jen tak za sebe, abych se ujistil, že o mě hlídači nevědí. Jak jsem se mýlil. Jeden hlídač už sprintuje a běží přes most ke mě. Na nic nečekám, beru nohy na ramena a začíná sprint do vrchu.

 

Běžím po velkých kamenných schodech vzhůru. Čeká mě převýšení 400 m na vrchní parkoviště, kde je vstup do památky. Čaš letí, musím běžet. Nahoře chvíli čekám na své plíce, až mě doženou. Oddychuji a prohlížím si parkoviště. Najednou přijíždí autobus ze kterého vystupují první strážci památky. Nestihnul jsem to. Asi 15 minut se skrývám v houští a čekám až se všichni sekuriťáci protáhnou bránou. Hned za nimi jdu pomalu k bráně. Jsou tam dvě mladé italky, které přijely prvním busem se strážci a čekají až se oficiálně otevře brána.

 

Dávám se s nimi do řeči a vysvětluji svůj plán. Potřebuji aby chlapíkovy, který v okýnku kontroluje vstupenky, zakryly výhled, když budu podlízat vstupní branku. Holky jsou mým plánem nadšené a hned jdou na značky. Využívám chvilky když se vrátný nedívá a už běžím cestičkou vzhůru. Holky poctivě čekají na 6 hod. až jim vrátný otevře branku a zkontroluje jejich vstupenky. Pak se ptá: kdepak je ten mladík, co se tady s vámi vybavoval? Holky neví co říct, a je vymalováno. Ihned vysílačkou volá ostatním strážníkům pořádku a ti začínají prohledávat památku. Jsem sice už nahoře nad Machu Picchu a vesele vytahuji stativ, chystám se fotit a netuším, že je zle.

 

Za chvíli přijíždí další autobus. Po 6. hodině ranní se do památky začínají hrnout turisté. To už mám nafoceno pár výjimečných fotek Machu Picchu ještě před východem slunce. Pak ale začíná peklo. Hned několik strážníků mě začíná obkličovat a já si poprvé všímám, že jdou po mě. Začíná honička po starobylé památce, ve které strážníkům dlouho unikám. Strážci byli ale v přesile a vybaveni vysílačkami mě nakonec chytají. Japonští turisté fotí namísto památky zběsile pobíhajícího Evropana, jak ho pronásledují strážci pořádku. Mě už sice není do smíchu, ale ostatní se baví …

 

Ještě jednou strážníkovi unikám, ale nakonec mě v pevném sevření odvádí do kanceláře ředitele památky. Po 10-ti minutovém kázání je mi nabídnuto zakoupení vstupenky, nebo návštěva policejní stanice. Pokorně vytahuji rezervních 30 dolarů a potupně kupuji lístek. Po druhé vstupuji brankou do památky a schovávám tolik nechtěnou vstupenku. Sice jsem se do Machu Picchu bez lístku dostal, ale dlouho mi to nevydrželo.

 

 

Stálo to za to?

Určitě ano. Zažil jsem nevšední zážitek jak na mostě přes řeku, tak v běhu do kopce a nakonec i při honičce se strážníky. Rozhodně to stálo za to!

 

Přečíst celý článek Ostatky města Machu Picchu