Pákistán nás příjemně překvapil. Je to pohodová země, kde jsou hodní lidé, kteří se na nás usmívají a ptají se, jestli je vše v pořádku. Nabízejí nám pomoc, když něco hledáme, zvou nás na čaj a dávají nám na sebe kontakty, kdybychom něco potřebovali. S takovým přístupem jsme se v Indii nesetkali.

Mají tu lepší silnice než v Indii, jezdí více kultivovaně. Dokonce stojí na semaforu, když je červená a daleko méně na sebe troubí. Vypadá to, že za posledních pár let udělali ve srovnání s Indií veliký pokrok. Dost nás to překvapilo, protože jsem očekávali horší situaci než v Indii. Opak je ale pravdou. Několikrát se nám stalo, že nás majitel obchodu pozval na čaj a vyptával jsem odkud jsme. Někteří Českou republiku znají, jiní se ptají ve které části USA to Česko vlastně je.

Jsme tu dost za exoty. Lidé na nás důrazně pokukují a ptají se odkud jsme. Ti odvážnější se s námi chtějí fotit. Martin budí se svým zrzavým vzhledem velkou pozornost. První velké město, které jsme navštívili bylo Lahore. Město je známé jako nejvíce liberální v celém Pákistánu. Islám tam nemá tak pevné postavení a ne všechny ženy tam byly zahalené.

V Quettě už je to jiné. Jsme blízko Afghánských hranic, Islám je tu pevnější a na ulicích se pravidelně modlí více muslimů. Je to tu trochu nebezpečné, ale o tom až příště. Už jsme si vyzvedli íránská víza. Máme i motorky a chystáme se na cestu na íránsko-pákistánské hranice v Taftanu. K íránskému vízu se ještě vrátím. Je to nejdražší vízum, které mám v pase. Stálo nás každého 3.075 Kč. Je to fakt pálka.

Pokud v pondělí ráno seženeme No Objection Certificate, vyrazíme hned dopoledne na hranice. Cesta 650 km trvá dva dny a nebudeme na internetu. Jak se dostaneme do Íránu, máme vyhráno.