Je 6:00 ráno, vstávám a balím si věci na cestu. Dneska bych chtěl ujet aspoň 700 km směrem na západ. Jsem ve městě Agri / Karakose, prvním městečku za íránskými hranicemi, které jsem konečně projel bez jakýchkoliv problémů s papírováním. Jedinou překážkou byl íránský celní úředník, který chtěl 50 USD do kapsy. Nedal jsem mu je a po krátké výměně názorů přeběhl na tureckou stranu, kam celník nemohl.

V 7:00 vyrážím a mířím směrem na Erzurum. Po 20 km jízdy mi praská lankový úchyt v plynové rukověti, takže nemůžu přidávat plyn. Chytám bovden mezi prsty a ostatními prsty přidávám plyn. Takto dojedu do první vestnice, kde kupuji plátek pilky na železo a během hodiny rukověť opravuji. Vše se děje za přihlížení asi 10ti dětí a 10 dospěláků, kteří mi ihned přináší čaj a ptají se odkuk a kam jedu.

Takových drobných oprav máme za sebou s Martinem už desítky. Nejprve to byl výfuk, pak páčky spojky a přední brzdy, potom samotná spojka a nakopávačka. Pořád něco, ale Enfield se nevzdává a stále jede :)

Jedu stále do kopce a na horizontu se rýsují pořádné vrcholky hor. Severní strany vrcholů jsou stále zasněžené a to je červenec! Myslím, že bude zima. Celé odpoledne jedu stále do kopce. Za každým horizontem se ukazuje další a vyšší horizont. Začíná mi být pořádná kosa, a to se ještě nestmívá. Zatínám zuby, jedu dál. Už necítím zadek. Chvílemi mám pocit, že mi ruce přirostly k řidítkům. Těžko se to popisuje, ale tak nějak to cítím.

Začíná se pomalu stmívat. Projíždím kolem velikého jezera. Začíná foukat ledový vítr přímo ze západu. Paráda, to mi ještě scházelo. Pomalu zapadá slunce, skrze sluneční brýle už nic nevidím. Brýle sundávám, jedu bez brýlí, slzy v očích. Protivítr sílí a dost značně se ochladilo. Zaznamenávám první nudli u nosu.

Je kolem 21 hod., jedu z kopce do kopce, proti větru, potmě a je mi děsná zima. Přestal jsem věnovat pozornost neustále nudli u nosu a přemýšlím, jestli je více slyšet klapot ventilů motoru, nebo moje drkotání zubů. Obojí připomíná zbíječku. Už 3 hodiny jedu bez zastavení a celý se klepu zimou. Teď se mi začaly tak klepat kolena, že mi nohy upadávají ze stupaček. Jestli teď nenachladnu, tak už nikdy. Chci dojet až do města Sivas, což by bylo 630 km. Cesta je ale rozbitá a díry jsou špatně vidět. Přes fyzické vyčerpání to nedávám a zajíždím do města Zara, kde hledám nějaké ubytování. Ujel jsem jen 550 km, ale i tak to byl výkon. Horká sprcha a měkká peřina, upadám do kómatu.