Tento článek vznikl jako reakce na časté e-mailové dotazy motorkářů, které cesta z Indie na enfieldu zajímá.

Nejprve celý projekt ve zkratce:

V květnu a červnu 2012 jsme přijeli z indického Dílí až do Brna na dieselových motorkách Royal Enfield 499cc. Cesta dlouhá 9000 km nám trvala pět a půl týdne a projeli jsme těmito zeměmi: Indie, Pákistán, Írán, Turecko, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, Slovensko a ČR. Velká dieselová nádrž pojme 22 litrů nafty. Za celou cestu jsem jen 7x tankovali a s tímto množstvím nafty (154 l) dorazili až do Brna. V Íránu nás plná nádrž stála 50 kč (slovy: padesát korun za dvacet dva litrů nafty!). Tachometr po zastavení v Brně ukazoval 7.600 km.

Martin má bílého enfielda doma v garáži. Hynek černého enfielda prodal do Německa, kde se dá snáze přihlásit do provozu. Cesta i s letenkou a nákupem motorky nás stála každého asi 100.000 Kč. S přihlášením dieselového enfielda jsou v ČR problémy. Nejjednodušší je přihlášení v jiné zemi EU (Německo, Anglie) a až poté motorku přihlásit v ČR.

Pro jednoduchost rozdělím článek na 4 hlavní části:

  • Plánování
  • Nákup motorek
  • Cesta
  • Nehody a poruchy

Plánování

Cestu jsme plánovali asi 6 měsíců a nebýt Martina, který našel na pákistánském internetu dokument Temporary Import Licence, tak bychom ani nevyrazili.

Na motorkářském fóru nás od cesty odrazovali. Pokud prý chceme tuto cestu projet bez karnetu, tak jsme snílkové a šílenci. Všichni tvrdili, že to nejde!

Prolezli jsm světový internet a našli blogy lidí, kteří tuto cestu v minulosti absolvovali a tato data nám byla cenným zdrojem informací. Temporary Import Licence (TIL) byla poslední jistota, díky které jsme se do toho nakonec šli.

Další důležitou částí příprav bylo získání víz do Pákistánu a Íránu. Získat tato dvě víza totiž není úplně jednoduché a naše snaha o íránské vízum v Indii zkrachovala na 100 %. Netušili jsme jak velká je nevraživost ve vztazích Indie > Pákistán a naopak. Tyto dva státy jsou již léta ve válečném konfliktu, takže vyřizování papírů na pákistánské abmasádě v Dílí bylo k ničemu.

Nákup motorek

Koupit motorky v Dílí je jednoduché, pokud víte, kam zajít. Ve čtvrti Karol Bagh najdete vše co se motorek týče. Nezapomínejte, že jste v Indii. Pokud Vám obchodník tvrdí, že za tři dny budou motorky nachystané v perfetkním stavu - nevěřte mu (všechno bude jinak)! Sehnat benzínovou 350tku nebo 500 je jednoduché. My chtěli diesely, kterých je méně, ale podařilo se to za 2 dny. Prodávající Vám klidně vystaví papíry na Vaše jméno, přesto že jste cizinec a legálně to nejde. K motorce Vám také seženou jakékoliv papíry. Po cestě to nebude problém, ale nepočítejte s tím, že motorku s takovými papíry v Evropě přihlásíte.

Je vhodné nastudovat historii motorky, kterou si chcete koupit, znalost sériových čísel atd. Můžete tak předejít spoustě problémů s papíry. V každém státě, kterým budete projíždět, potřebujete povinné ručení alespoň na krátkou dobu Vašeho průjezdu. Toto byl největší problém v Íránu, kde nás toto pojištění na 14 dní stálo 100 dolarů na osobu. Jeho cena přitom byla 1 dolar. I s takovými výdaji během cesty musíte počítat.

Cesta

Cesta samotná je to nejkrásnější, co Vám nikdo nevezme a na co budete vzpomínat. Projet exotický stát na motorce je skutečná svoboda a ani cestovatel baťůžkář toho neuvidí tolik, jako motorkář. Po cestě můžete navštívit tolik zajímavých míst, na kolik máte čas náladu.

Indie byla chaotická, nebezpečná co se dopravy týče, ale krásná. Výhodou Indie je, že jakýkoliv technický problém s enfieldem vyřešíte i v té nejmenší vesnici. Po Martinově nehodě první den v Indii jsme měli problém, protože dieselové enfieldy nejsou na severu Indie tolik rozšířené. Nakonec za námi musel přijet mechanik až z Dílí a dovézt náhradní díl na dieselového enfielda. U benzínu by se to nestalo.

Přechod hranice z Indie do Pákistánu byl komplikovaný - nikoliv kvůli absenci Carnet de Passage (CDP), jak jsme předpokládali, ale kvůli neochotě indického úředníka, kterému se naše cesta prostě nelíbila. Nakonec jsme to vyřešili druhý den, kdy byl tento úředník mimo službu. Jiný celník nás pustil bez problémů.

Samotné papírování na pákistánské hranici bylo hodně komplikované a zůstali jsme tam trčet 3 dny. Motorky jsme museli naložit na vlak a po kolejích jeli 1000 km až do Kvéty. Tím jsme se připravili o pěknou cestu podél řeky Ravi.

Z Kvéty do Taftanu je to 650 km, které jsme jeli po vlastní ose. Dva dny cesty s přenocováním na policejní stanici v Dalbandinu. Hrozná cesta sjízdná jedině na enduru. Písek úplně všude, pouštní bouře atd.

Na pákistánské celnici v Taftanu nám vrátili všechny papíry k motorkám a my bez problémů přejeli do Íránu. Tam ale začala nejhorší papírová válka, která trvala 4 dny. Nejprve neexistovalo povinné ručení, které jsme chtěli koupit. Pak už existovalo, ale stálo 100 dolarů na osobu na 14 dní. Mezi tím nás vyhostili z Íránu zpět do Pákistánu. Armáda nám zabavila pasy. Po 4 dnech vyjednávání sedáme na své motorky, tankujeme 22 litrů íránské nafty za 2 Eura a míříme na severo-západ k hranicím s Tureckem.

Turecká hranice bez problémů, kupujeme zelenou kartu a jedeme přes bosporský most do Evropy. Pak už jen rovné a kvalitní dálnice až na Moravu.

Nehody a poruchy

Nehoda byla jedna, hned první den a skončilo to odřenou holení a totálně rozbitým předkem Martinova enfielda. Oprava si vyžádala 3 dny, ale nejdůležitější bylo, že z toho Martin vyvázl jen s odřeninou.

Poruch na motorkách bylo hodně. Nekecám, když řeknu že jsme každý den něco opravovali, a někdy i vícekrát za den. Hned první den na cestě z Dílí do Amritsaru nám upadla zrcátka, výfuky, stupačky a pár matek a šroubů. Dieselový enfield není Honda, má docela značné vibrace. Tady se bohužel ukázala šikovnost indických mechaniků. Mechanici, kteří skládali naše enfieldy byli flákači a trdla a projevilo se to tak, že jsme denně ztratili několik šroubů a matiček. Kdyby třeba používali podložky, tak by bylo všechno jinak. Kdybych jel tuto cestu znovu, tak motorku ještě v Dílí rozeberu do šroubku a celou ji znovu složím. Jednak ji tím poznám, druhak bude správně smontovaná. Takový enfield pak vydrží bez problémů 20.000 km. Indičtí mechanici to ale dělají jinak.

Druhá vážná závada byla na mém černém enfieldu v Íránu, když se mi mezi válec a ventily nasál kus kovové špony. K tomuto problému by vůbec nedošlo, kdyby byla motorka správně smontovaná. Přední padák se dotýkal trubky sání, která se vibracemi o padák proklepala až na díru, a kovovou šponu nasál píst. Oprava trvala asi 6 hodin a byl jsem rád, že se nic nepoškodilo. Rýha v pístu ničemu nevadila a ventilů se to nedotklo. Když se motor po nasání špony zastavil, skutečně jsem myslel, že jsem dojel a zbytek cesty poletím letadlem z Teheránu.

Martinovi zase blbnula spojka i převodovka a měl s tím celou cestu hodně trápení. Martin také 3x píchnul, já ani jednou. Zvědavci na turecké hranici mi přetrhli plynové lanko, které jsem opravil hned v další vesnici. Mému enfieldu upadla obě sedla a péra, které jsem pak za drahé peníze objednával z Anglie. Přední tlumiče dostaly cestou hodně zabrat, v podstatě potřebovaly v ČR komplet generálku.

Na dieselovém enfieldu jsem pak ještě rok jezdil po České republice a poté ho prodal do Německa, kde je o tyto stroje velký zájem.