Tento článek zveřejňuji až dlouho poté, co jsme se v pořádku vrátili domů. Bylo to opravdu nebezpečné a přiznávám, že jsme měli strach.

 

 

Od začátku plánování naší cesty jsme věděli, že město Kvéta u hranic Pákistánu s Afghánistánem, bude nebezpečné. Nakonec to bylo daleko horší, než jsme si představovali.

 

Proč je Kvéta tak nebezpečná?

Město Kvéta leží téměř na hranicích s Afghánistánem a je tu spousta utečenců z Afghánistánu postiženého nedávnou válkou. Mezi sebou se tu mydlí drogoví baroni, kmenové bitky jsou na denním pořádku a to celé zhoršuje politická situace, protože Balúčistán se chce odtrhnout od Pákistánu.

Minulý týden tu vybuchla bomba v autobusu se studenty. Většina studentů byli z kmene Hazara a právě tento kmen se často stává terčem útoků. Hazara lidé jsou lehce rozpoznatelní, protože mají trochu šikmé oči - pocházejí z Mongolska.

Do Kvéty jsme dorazili v pátek pozdě večer a hned v sobotu ráno šli vyřizovat papíry na nádraží. Kolem 13. hodiny už jsme slyšeli první zprávy, že v poledne na ulici zastřelili banditi na motorce 8 policistů. Na křižovatku přijela motorka, borec vytáhl kalašnikov a postřílel tolik policajtů, kolik bylo zrovna kolem. V neděli se situace opakovala - na jiné křizovatce zastřeleno dalších 6 policistů. To se tu děje téměř každý den. Do toho bombové útoky a rasové čistky.

A to jsem ani nepřiznal, že ve vlaku kterým jsme měli přijet do Kvéty vybuchla nastražená bomba. Pár lidí to nepřežilo. My už jsme nesehnali lístky do tohoto vlaku, tak jsme jeli pozdějším.

 

 

Začali jsme se bát ihned poté, co jsem večer dorazili do Kvéty a snažili se najít ubytování v hotelu. Nikde nás nechtěli ubytovat, s odůvodněním že jsme jako cizinci pro hotel příliš velké nebezpečí. Turisté jsou v Pákistánu často unášeni jako rukojmí, které poté banditi vyměňují za své vězněné kolegy.

Museli jsme projít hodně hotelů, než nás konečně ubytovali. V neděli když jsme si konečně vyzvedli svoje motorky z nádraží, tak jsem se strachy málem ... Martin šel na policii vyřizovat vojenskou ochranu pro naší cestu k íránské hranici a já zůstal na nádraží sám a hlídal naše dieselové mašiny. Velké motorky budily patřičný zájem, protože tak velké stroje v Pákistánu neseženete. Jsou tam povolené jen motorky s kubaturou do 250 cc.

Seděl jsem na schodech před nádražím, když najednou přijeli dva mladíci na motorce a začali se mě vyptávat kdo jsme, kam jedeme atd. Měl jsem takový strach, že jsem nevěděl co jim říct. Něco jsem ze sebe vykoktal a raději odešel dovnitř do nádraží, kde jsem se cítil bezpečněji.