Překročení hranic do Íránu bylo bezproblémové. Víza byla v pořádku, takže hurá za celníkem k závoře, která dělí naše motorky od Íránu. Celníkovi se nelíbí, že nemáme Carnet a posílá nás do hlavní budovy celnice, kde si máme vyřídit vše potřebné. Víme, že budeme potřebovat pojištění, které v Zahedánu (nejbližší íránské město od hranic) poskytuje pojišťovna Dana Insurance. Nakonec bylo všechno HONDĚ jinak!

 

1. Den

Na hranicích přešlapujeme už v 9 hod. ráno. Jdeme celníkům vysvětlit, že si zařídíme pojištění jako náhradu za chybějící Carnet. Jako dozor dostáváme 20-ti letého vojáka, který nás má hlídat. Nepříjemné je, že má naše pasy a nehodlá nám je vrátit. Na celnici neumí nikdo anglicky. 3 hodiny pobíháme mezi Immigration a Customs, protože nikdo neví co potřebujeme a my jim to neumíme vysvětlt. Nikdo se s námi nechce bavit a veškerá komunikace se odehrává mezi mladým vojákem a ostatními. My jen přihlížíme a vidíme, že to nevypadá dobře.

Nikdo nám nechce pomoci, ani nás vyslechnout. Voják nám neustále dokola říká: "No iran, No!" Jestli to řekne ještě jednou, tak mu asi rozbiju hubu! Začínám být naštvaný, protože voják přesvědčuje Immigration, aby nás vrátili do Pákistánu. Přitom on je ten poslední, kdo by se měl k situaci vyjadřovat. Naprosto bezmocně se dívám, jak úředník který neví oč tu běží, zapisuje přes vstupní razítko slovo CANCELED. Íránský celník nám právě zrušil vstup do země!

To si nenecháváme líbit, ptáme se kde je nejvyšší úředník celnice a chceme mluvit s oddělením pro stížnosti. Vyslechne nás šéf celnice a jako prostředníka nacházíme jediného anglicky mluvícího úředníka na těchto hranicích. Má pro nás pochopení a souhlasí, že si motorky můžeme nechat na hranicích a zajet si do Zahedánu vyřídit pojištění.

Voják je naštvaný, protože musíme znovu na Immigration, aby nám obnovili vstup do země. Výsledek: 6 hodin vyjednávání, jsme v Íránu - není cesty zpět (do Pákistánu už nás zpět nepustí), nemáme motorky. Jedeme s policejní eskortou do nejhnusnějšího města v Íránu (Zahedán).

 

2. Den

Je neděle, takže nemůžeme vůbec nic vyřídit. Ubytovali jsme se v hotelu v Zahedánu a vegetíme. Procházíme bazary a nakupujeme pár věcí. Martin se nechává oholit - je z něho úplně jiný člověk :) Pereme, odpočíváme. Jediná věc je tu příjemná - bezpečnost. Oproti pákistánské Kvétě se cítíme v bezpečí.

 

3. Den

Hned v 8 hod. jedeme taxíkem do Dana Insurance vyřídit pojištění. Tam nechápou co po nich chceme, nikdo neumí anglicky, a posílají nás k největší pojišťovně v zemi - Iran Insurance. Tam opět neví co s námi a posílají nás zpět do Dana Insurance. I když neradi, vracíme se tam a necháváme si zavolat nějakého anglicky mluvícího kolegu z pobočky v Teheránu. Opravdu se jeden anglicky mluvící Íránec našel. Tan chápe co potřebujeme a vysvětluje, že Dana už toto pojištění nedělá (zrušili ho pro malý zájem). Odkazuje nás na ostatní pojišťovny. Nakonec taxíkem navštěvujeme hned 4 pojišťovny, ale výsledek je ve všech stejný. Jedeme na centrální celnici ve městě, kde chceme situaci řešit přímo s vedením celnice. Hurá, celník mluví anglicky, telefonuje na celnici na hranicích kde máme motorky a domlouvá nám vše potřebné. Je 12:15 a my vyrážíme z hotelu, abysme stihli dojet do 15 hod. na hranice.

Dostáváme policejní doprovod, který zařídí, že na hranice, které jsou 70 km od města, se dostáváme až v 16 hod. a celnice už je zavřená. Děkujeme za skvělý policejní doprovod, který je úplně na nic. Opět nám vzali pasy a nechali nás čekat 2 hodiny na dalšího 20-ti letého vojáka - nášeho ochránce. Beze zbraně a bez rozumu nás má chránit před drogovými dealery a extrémisty :) Je to skutečná a zbytečná šikana!

Jsme s Martinem opravdu naštvaní. Kvůli pojicejní šikaně jsme nestihli celníky a teď stojíme na uzavřených hranicích a nemáme kde spát. Přemýšlím, že si motorky ukradneme a ujedeme :o) Jsou ale zaparkované přímo před hraniční stráží. Strážníci zrovna skončili směnu a zvou nás k sobě na ubytovnu, abysme tam přespali. Jsou hrozně hodní. Jen se na sebe usmíváme, protože neumíme persky, oni neumí anglicky. Jeden ze strážníků vaří výborné skopové na zelenině a zvou nás k pozdní večeři.

 

4. Den

V 8 hod. ráno jdeme za celníky vyřídit papíry. V tento moment jsme ochotni zaplatit a podplatit kohokoliv, aby už jsme byli pryč. Celníci koukají, že máme výdrž a že se s námi budou muset zabývat, když tam už 4 dny otravujeme. Nakonec oznamují, že mají svou pojišťovnu, která nám ono pojištění vystaví. Takže jsme tu tvrdli zbytečně, protože to stejné pojištění nám mohli poskytnou hned 1. den, kdy jsme tam přijeli.

Vyplňujeme papíry a platíme nehorázné peníze za pojištění na 10 dnů. Původní částku 100 USD za 1 motorku, usmlouváváme na 60 USD a jsme za to rádi. Je 15:30 a po nekonečném čekání sedáme na naše stroje a vyrážíme znovu do Zahedánu. Nejsme ale sami. Opět dostáváme vojáka, kterého si musíme vést na motorce a opět má naše pasy jako rukojmí. Pasy ve městě předává policii, a ta pokračuje v nastavené šikaně.

Nemůžeme sami vyrazit do Bamu (další město v našem itineráři). Musíme čekat na policejní eskortu, která z 5ti hodinové vyjížďky udělá 10-ti hodinové utrpení, takže do Bamu dojíždíme ve 4 hodiny ráno a hledáme hotel. Máme vás rádi páni policajti! Děláte skvěle svoji práci!

Jsme totálně vyčerpaní ze zbytečného jednání a hlavně ze zacházení, kterého se nám dostalo od policie a vojska. Vymlouvají se, že kraj je nebezpečný. Nejsou schopni domluvit navazující policejní doprovod a při každém předávání eskorty čekáme třeba 20 minut než přijede následující doprovod. Jednomu policejnímu vozu došel 5 km před Bamem benzín. Opět čekáme 40 minut, než situaci vyřeší. 4 dny v Zahedánu a my zestárli nejméně o 2 roky...

 

Co tomu říkáte?

V podstatě se tu potvrzuje, že záleží jen na člověku, na kterého narazíte. Kdybychom hned 1. den potkali někoho, kdo by nám chtěl pomoci, tak nám hned 1. den vystavil přímo na hranicích pojištění a mohli jsme pokračovat v jízdě do Evropy. Namísto toho nás málem vyhostili zpět do Pákistánu, a 4 dny nás trápili na celnici. Závěr je jasný: vydržet, neztrácet nervy a stále vyjednávat!