Přesun do Kambodži jsme zvládli v rekordním čase, ale bez problémů to nebylo. Hned dvakrát nás chtěli místní borci podvést. Na thajských hranicích se nám mladí Thajci snažili vnutit kambodžská víza za "velmi výhodných podmínek." Byla to léčka jako hrom, dokonce byli domluveni i s taxikáři, kteří k nim vozili zahraniční turisty. Naštěstí jsme jejich služby nepotřebovali, protože jsme si víza do Kambodže obstarali už v Bangkoku.

Z Kambodžských hranic jsme se do města Siem Reap, kde se nachází chrámovy komplex Angkor Wat, přiblížili taxíkem, který jsme sdíleli se dvěma Izraelci. Cesta byla nakonec levnější než autobus. Za 160 km jsme za jednoho zaplatili 6 dolarů. Na začátku města Siem Reap začal ale taxikář dělat potíže. Prý nás nemůže dovézt až do centra města, jak jsme se původně domluvili, ale musí nás vyhodit hned na okraji, kde si nás převezmou drožkáři Tuk tuk. Taková změna plánu uprostřed cesty se nám vůbec nelíbila a trvalo to 10 minut, než jsme ho přemluvili, naši dohodu dodržet. V Kambodži jsou problémy tohoto druhu na denním pořádku.

Co se od Hynka nedozvíteKambodža je pro mě po krásném Bangkoku docela šok. Okrást se nás snaží všichni, nejenom taxikáři. Lidé se tady usmívají pouze, když z vás mohou vytáhnout peníze a vůbec nejsou skromní. Když z toho nic nekápne, úsměv zmizí bůhví kam a dokážou být nepříjemně protivní. 
Strasti s obyvateli Kambodži nám ale vynahradily zážitky z chrámového komplexu Angkor. Půjčili jsme si kola (na takových jezdili naposledy naši praprapředci) a jezdili od jednoho chrámu ke druhému. Takové skvosty patří právem na seznam Unesco. Každý chrám se po pár kilometrech vynoří z džungle a dýchá tajuplnou atmosférou. Škoda, že centrální Angkor Wat je zrovna v rekonstrukci a jeho vrchní část momentálně není přístupná. Ještě poznámka o mravencích: mají tak silný jed, že po kousnutí vám totálně znecitliví místo o průměru 5 cm od místa kousnutí. Hynek si to vyzkoušel na vlastní kůži.